foto: E. J. Bellocq, en.wikipedia.org
„Řemeslu sníženému“ se v Praze dařilo odpradávna. Prostitutky nabízely nejen své náruče v lupanárech, hampejzech, bordelech, veřejných domech, domech rozkoše či masážních salonech.
Aby nedošlo k politováníhodnému omylu, nevěstince mívaly jednoznačná označení – dlažební kámen ve tvaru srdce nebo červenou lampu před vchodem, popřípadě kopulujícího kohouta ve znaku. A protože se kohout řekne německy Hahn, vzniko z toho Hahnenbis neboli hampejz.
Ve středověku provozovatelé těchto podniků i samotné sexuální pracovnice rozhodně neměli na růžích ustláno. Společensky byli na úrovni pohodných, katů či lázeňských, tedy nejníže, kde to vůbec šlo.
Do historie se zapsala lazebnice Václava IV. Zuzana, která panovníkovi nejen zřejmě splnila, co mu na očích viděla, ale podle pověsti mu navíc pomohla uprchnout ze zajetí. Díky ní se pak údajně výrazně zlepšilo postavení jejích kolegyň, i když jen na čas. Po Václavově smrti se vše vrátilo do starých kolejí.
Farář, nebo hampejzník? Obojí…
Písemné prameny se zmiňují také o majitelích vykřičených domů. Od roku 1363 byl farářem podskalského kostela sv. Jana páter Ludvík Kojata. Tohoto podnikavého člověka služba Bohu asi nenaplňovala dostatečně, a tak si zřídil nevěstinec a provozoval hazardní hry. „Vedlejšák“ však musel kvůli své hlavní živnosti vykonávat tajně.
Kolem roku 1400 prodávaly pražské povětrné ženy a dívky svá těla v několika hampejzech na území pozdějšího Josefova. Jeden z domů v Břehové ulici nesl označení Starý hampejz a celému prostranství se tam říkalo V Hampejze.
V následujících staletích poskytlo prostor nejstaršímu řemeslu na světě především Staré Město pražské, hlavně židovská čtvrť, a z prostituce se stalo běžné zaměstnání. Nevěstky se sdružovaly do cechů, volily si představenou, směly se volně pohybovat po městě a lákat do bordelů kolemjdoucí. Některé dokonce dosáhly příslušnosti k obci a bez obav směly navštěvovat veřejné slavnosti a plesy. Čáru přes rozpočet jim udělala až syfilida, která se jejich přičiněním začala v Praze šířit.
Doporučujeme také:
Peep show i potěšení pro dámy
Velký rozkvět přinesla nevěstincům doba renesance. Vyhlášeným hampejzem býval dům Tobiáše Nejedlého v Pasířské ulici, dnes U Radnice. Na Staroměstském náměstí, na rynku před Týnem, nabízel erotické služby bordel, který patřil Slavatovi z Chlumu a Košumberka. A prý mu vydělával opravdu hodně! Prosperující podnik zrušili až další majitelé domu, Trčkové z Lípy. Lehké ženy nepůsobily jen v kamenných provozovnách, některé nabízely své služby třeba na Uhelném trhu nedaleko domu U Tří schůdků.
Koncem 18. století Praha nabízela více než čtyřicet vykřičených domů. Nejluxusnějším zařízením tehdy byl bordel madam Flecklové v Kaprové ulici. Mezi jeho klientelu patřili movitější zákazníci, třeba královští úředníci. A to nejen muži… Na své si zde přišly i dámy, které se, samozřejmě za úplatu, nechaly obšťastňovat svalnatými mladými muži. Madam nabízela i jakési první peep show – pohled na krásu bez závoje. Starší páni z nejlepší společnosti se mohli pokochat půvaby mladé dívky, která za tónů hracího strojku pózovala nahá na posteli.
Podniky pro chudé studenty…
Prostituci se dařilo i ve století devatenáctém. Domy s červenou lucernou prosperovaly ve Spálené ulici, v Pařížské ulici a v židovském ghettu. V domě U Zlatého prstenu vedle Ungeltu stálo na vývěsní desce napsáno Hodinový hotel Ungelt. Šlo o nejfrekventovanější hodinový hotel v Praze, kam si páni vodili holky z ulice. Za ubytování se platila dvacka na hodinu, za noc šedesát kaček. Pánové se vždy zapsali v recepci pod falešným jménem a připsali „s chotí“. Choť někdy vystřídala za noc i deset manželů…
Vojáci a studenti, kteří měli hluboko do kapsy, ale přesto si chtěli užít, potom navštěvovali vyhlášený podnik Doroty Devanové v domě U Jalovcového keře. A lovištěm pouličních nevěstek byla průchozí hospoda v Ungeltu – známá jako tunel – s přilehlými ulicemi.
Po první světové válce byla sice prostituce jako živnost zakázána, vzkvétala ale dál. Nejčastěji se jí dařilo pod označením masérský salon. Vyhlášeným byl podnik Dvořačka v Josefovské ulici, dnešní Široké. Další podnik, který měl dokonce nade dveřmi nápis Našemu konání buď boží požehnání, sídlil v Platnéřské ulici.
… i salony pro císaře
Nejvyhlášenější byl „královský bordel“ Emanuela Goldschmieda v domě U Červeného páva nedaleko Karolina. „Na návštěvě tohoto domu v Kamzíkové ulici nebylo nic zvlášť hanlivého. Důstojníci sem mohli chodit v uniformě, veřejní činitelé, pokud se tu objevili, se nemuseli obávat o svou pověst, vysoce postavení hosté nebyli žádnou zvláštností,“ popisuje stálý zákazník a spisovatel Franz Werfel renomé vyhlášeného podniku.
Ke Goldschmidtům chodil snad každý, kdo něco znamenal:skladatel Gustav Mahler, spisovatel Franz Kafka i zuřivý reportér Egon Erwin Kisch. V domě neřesti byly i zvláštní ložnice určené členům královské rodiny. Docházel sem arcivévoda František Ferdinand D’ Este, arcivévoda „krásný“ Otto či poslední císař Karel I. kdo ví, možná právě to byl důvod, proč si Karel I. natolik oblíbil Čechy, že se v nich po válce žádal o azyl. Přestože se mu ho nedostalo, modlil se prý za český národ, až do posledních dnů svého nedlouhého života.
Ta tam je doba, kdy jít do nevěstince nebylo o nic divnější, než si koupit na rohu párek v rohlíku. Zlatá doba nevěstinců skončila v roce 1922, kdy byla prostituce oficiálně zakázána. Důsledek? Během následujících pěti let stoupl počet pohlavních chorob o tolik, že takto nemocní tvořili celou třetinu všech pacientů. Počestnost nade vše!
zdroj: Jan Nepomuk Assmann, Pražské maličkosti, mzone.cz