Ptačí obelisk
foto: cs.wikipedia.org
„Má tak mnoho hrůzného, že připadá v ní tísnivá úzkost. Leží ve tmě, vchod je úzký, sestupujeme několik stupňů do temnoty. Mrtvé ticho nás obklopuje, ztlumené zurčení napíná pozornost, slyšíme pleskot neviditelného vodopádu, jenž stéká v husté tmě v širokou prohlubeň pod našima nohama, která snad stačí, abychom se v ní shledali se sálající smrtí. Zlehka ohledáváme půdu a nenalézáme dna…“
Místo, které tak barvitě popisuje historik Josef Emler, není součástí strašidelného skotského hradu. Leželo v centru Prahy kousek od Václavského náměstí a byla to poustevna, jedna z atrakcí Canalovy zahrady, zvané Kanálka. Tuto půvabnou zahradu bohužel už v Praze nenajdete. Pohltilo ji rozrůstající se město. Na pohádkovém místě vyrostly domy a náměstí Jiřího z Poděbrad, zbytky zeleně se staly součástí Riegrových sadů.
Někdejší zahradu už připomíná jen název ulice U Kanálky. Zachovala se s z ní vstupní brána, která je součástí Riegrových sadů, napájecí jezírko pro ptáky, klasicistní rozhledna zvaná Mlíkárna, v níž je nyní restaurace a pískovcový Ptačí obelisk.
Namísto vinic zednářská laboratoř
Možná víte, že za Koňskou bránou – dnešním Národním muzeem – se od středověku rozkládaly vinice. Jednu z nich vlastnil pražský lékárník a přítel Karla IV., Angello z Florencie. V 18. století ji potom koupil velmistr svobodných zednářů, hrabě Josef Emanuel Malabaila de Canal. Připojil k ním i sousední usedlost Herzovka a další vinice: Sixtovku, Andělku, Kocourku, Cikánku, Kuchyňku… Pozemky obehnal zdí a jako vášnivý botanik začal s pomocí známého pražského zahradník Václava Teisingera budovat přepychovou zahradu. Hubatý pražský lid jí dal okamžitě přezdívku Kanálka.
Zachovalá brana do bývalé zahrady Kanálka je dnes součástí Riegrových sadů
foto: cs.wikipedia.org
Zahrada byla dokončena v roce 1791 a od roku 1800 ji hrabě zdarma zpřístupnil pro veřejnost. Tvořilo ji několik dubových a kaštanových alejí, anglický park a kvetoucí terasy. Nechyběly ani exotické rostliny a drobné můstky, stavby a sochy v duchu čínských parčíků.
Návštěvníci žasli nad voliérami s domácím a cizokrajným ptactvem a domkem s opicí. Lákalo je i malé bludiště nebo umělé jezírko s miniaturním ostrůvkem posázeným stromy. Lidé si však nedokázali zahrady vážit, a tak byl hrabě později nucen kvůli poškozování regulovat přístup vstupenkami.
V zahradě to žilo
Hraběti Canalovi nešlo jen o úchvatnou podívanou. Jako nadšený vědec, prezident Královské české společnosti nauk, zde nechal vysadit sad se spoustou ovocných stromů, jen různých odrůd jabloní bylo na osm set. Ve sklenících kvetly tropické rostliny a přední čeští botanikové zde pravidelně vystupovali na veřejných přednáškách.
V zahradě se také šlechtily nové plodiny: tehdy ještě málo rozšířené brambory, ale i vojtěška, jetel a cukrová řepa. Hrabě dokonce nechal v zahradě postavit pokusný cukrovar, kde předváděl výrobu cukru a sirupu z řepy. Kanálku uzavíral hospodářský dvůr, kde se poprvé v Čechách chovaly švýcarské krávy a drůbež.
V reprezentačních prostorách Kanálky se potom konaly proslulé večerní slavnosti, které lákaly významné osobnosti z tuzemska i zahraničí. Mezi hosty patřil například americký spisovatel Washington Irving, skladatel Wolfgang Amadeus Mozart nebo císař František I.
Po smrti hraběte Canala se vystřídalo ještě několik majitelů zahrady, jeho nadšení však už zmizelo. Město si vyžádalo své – zahrada byla roku 1884 zrušena a následně rozparcelována na stavební pozemky.
zdroj: J. N. Assmann, Pražské maličkosti, cs.wikipedia.org