Zvon Zikmund
foto: Praha levně
Zvony dokážou leccos: odlétají do Říma, pláčou, když zemře milovaný král, varují před ohněm a velkou vodou. Žádný div, že se k nim váže mnoho bájí.
To platí samozřejmě i o těch nejznámějších – zvonů od sv. Víta. K nim a k jižní věži, v jejíž zvonici je najdete, se váže mnoho tajemných legend a pověstí. Víte třeba, že zvony svatovítské katedrály neměly rády protestanty?
A zvony mlčí…
Stalo se to prý v temné době let bělohorské, v letech 1619 – 1621. Zemi ovládli protestanti a jejich horlivý kazatel Škultéty dostal úkol předělat katolický kostel na kalvínský. Během plenění chrámu se ale švagr Škultétyho dotknul oltáře u hrobu svatého Víta a zemřel. Jiní se pak stali nadosmrti mrzáky. Jiná legenda o chrámu praví, že do něj vlezli lupiči a protože cosi zaslechli, schovali se za oltář, kde je přepadl spánek. V tu chvíli kohout u nohou svatého Víta zakokrhal a celým kostelem se rozlila záře, až měli lupiči pocit, že svítá a tak vyskočili oknem rovnou k nohám hlídky. Při jejich popravě se pak v celé Praze rozezpívali kohouti.
Ale zpět do bouřlivého roku 1619… Tehd yse prý za nocí v chrámu začaly ozývat zpěvy svatých a objevovalo se světlo. Podle slov kostelníka, který se zde nechal na noc zavřít, viděl jak „z kaple svatého Václava vycházel průvod světců s českými patrony. Všichni předstoupívš před oltář mši za záchranu českého národa i chrámu samotného sloužiti začali.“ O velikonocích se Skultéty rozhodl pozlobit katolíky a chtěl nechat znít zvony v době, kdy mají být zticha, na den umučení Krista. Nikdo ale se zvony nedokázal mocí silou pohnout. Další den, Zmrtvýchvstání, naopak kazatel zvonění zakázal, zvony se však rozezněly samy od sebe.
Zemřeš před věží!
- Když v roce 1378 umíral veliký císař a král Karel IV., umíráček z věže katedrály začal prý zvonit sám od sebe. Postupně se k němu připojily všechny české zvony. Karel to uslyšel a před smrtí zvolal: „Hle, dítky mé, již mne volá Pán Bůh, budiž s vámi na věky!“
- Karlův syn Václav IV. se jižní věže velmi obával a pokud možno se jí vyhýbal. Věštec mu totiž prorokoval, že zemře „před věží svatovítskou“. V roce 1419 nařídil věž raději zbořit a mezitím odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam ho zastihla mrtvice, údajně poté, co dostal zprávu o první pražské defenestraci. Teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby: „před věží“ znamenalo dříve, než věž propadne zubu času.
- Svatovítské zvony také dokážou měnit hlas podle nálady českého národa. Po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
- Po požáru Prahy v roce 1541 zůstávala Hazmburská kaple v přízemí věže v provizorním stavu a sloužila jako komora zvoníkům. Jednou tam prý opilý zvoník usnul, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
- Zvony z věže nemůže nikdo uloupit. Kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.
- Když hrozí zemi české velké nebezpečí, pukne největšímu svatovítskému zvonu jménem Zikmund srdce. Stalo se tak i před povodní v roce 2002. O jeho věšení z let 1549 se potom dochovala legenda, že se nikomu ho nepodařilo zavěsit a každý provaz praskl. Nakonec se to podařilo až dceři krále Ferdinanda I. Habsburského, která spolu s dalšími děvčaty upletla provaz z vlastních vlasů.
O zvoncích v Loretě a zlém moru
A na závěr se přesuneme z Hradu o pár metrů dál, do slavné pražské Lorety. Zdá, že loretánské zvonky jsou přímo spojené s morem a zdravím. Podle jedné z legend žil v Praze pláteník, který měl nesmírně krásnou a milou dceru Juliánu. Ta však v době moru onemocněla a pláteník se za ni modlil v Loretě k Panně Marii. Cestou z kostela a uslyšel podivnou hudbu, a když dorazil domů, dcera byla uzdravena. Ve snu k ní sestoupila Panna Maria, kolem ní se na obláčcích vznášeli andělé se zvonečky, které hrály písničku. Pláteník znamení pochopil a pořídil na Loretu zvonkohru.
Podle jiné pověsti darovala zvony Loretě nešťastná matka. V době kdy v Praze řádil mor, umíraly stovky lidí. Smrt si postupně vzala i několik bratří, žijících nedaleko Loretánského náměstí. Za každého z nich věnovala zarmoucená matka kostelu zvonek. Když zemřel poslední, darovala zvon největší, a mor ustal.
Poslední pověst už pochází z doby, kdy zvonky visely. Na Novém světě tehdy žila vdova, která měla tolik dětí, kolik bylo zvonků. Pak ale do Prahy přišel mor a matce umíralo jedno děťátko za druhým. Žena vždy zašla do Lorety a nechala dítěti zazvonit na jeden ze zvonečků. nakonec zůstala sama – a sama také ulehla na smrtelnou postel. Tehdy si poprvé posteskla, že už není na světě nikdo, kdo by dal zazvonit za ni. A v tom se všechny zvonky na Loretě rozezněly a od té doby zpívají dodnes svoji krásnou mariánskou písničku…
zdroj: cs.wikipedia.org