Staroměstský orloj, Týn v pozadí
foto: cs.wikipedia.org
Je to docela dobře možné. O této temné kapitole českých dějin, plné náboženské nenávisti až za hrob, totiž církev mluví jen velmi nerada.
A tak dnes nikdo neví, kde skončilo srdce jednoho z největších českých panovníků a posledního českého krále Jiřího z Poděbrad. Možná na hranici – jako kacířské…
Pýcha pražských měšťanů
Abychom dobře pochopili dobu, kdy se kvůli víře vykopávali mrtví z hrobů, aby byli potupně spáleni v „očistném“ ohni, musíme se vrátit hluboko do dějin, až k roku 1135. Tehdy totiž svěřil český kníže románský kostel Panny Marie, ležící na „otýněném“ neboli ohrazeném místě u Staroměstského náměstí, péči Vyšehradské kapituly. A jak bohatli měšťané z okolního Starého Města, získával na významu.
Více o kostele samotném se dozvíte ve článku Kostel matky Boží před Týnem: Dotýkat se zakázáno!
Někdy okolo roku 1360 začala růst místě původního kostela výstavná, vrcholně gotická bazilika. Stavěli ji postupně stejní mistři, jenž vztyčili do výše i chrám sv. Víta – stavitelé z hutí Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Jestliže se svatovítský chrám stal symbolem moci českého panovníka, Týn byl pýchou pražských měšťanů. Dostal jméno kostel Matky Boží před Týnem a lidé ho zkráceně nazývali Týnský chrám.
Ve znamení kalicha
Kostel byl sice dostavěn až v roce 1511, bohoslužby se v něm však konaly už před vypuknutím husitských válek. Hlavní týnský farář býval zároveň univerzitním farářem, takže zde díky propojení s univerzitou působili reformní kazatelé Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže. Za válek Týn ovládli husité a byl jedním z předních kostelů strany podobojí. Bohatí a bohabojní katoličtí měšťané to samozřejmě velmi těžko nesli – to oni přispěli svými dary na jeho stavbu, a teď se v něm roztahuje lůza…
Od roku 1427 působil jako týnský farář Jan Rokycana, kterého roku 1435 zvolil český sněm za arcibiskupa. Katolická církev volbu nikdy nepotvrdila, Jiří z Poděbrad ho však jako hlavu církve podobojí respektoval a na mše chodil střídavě k němu a do katedrály svatého Víta. Biskup Jan Rokycana zemřel 22. února 1471. Pohřben byl v Týnu.
Za vlády Jiřího z Poděbrad byla ve štítu chrámu umístěna panovníkova socha s nápisem Veritas vincit, Pravda vítězí, a nad ní byl umístěn měděný a zlacený kalich. Po smrti král Jiří rozdělil své tělo stejně, jako když navštěvoval bohoslužby: byl sice pochován v katedrále sv. Víta, srdce však bylo na jeho přání vyňato a v nádobce s olejem uloženo v Týnském chrámu vedle Jana Rokycany, aby bylo nejblíže milovanému lidu.
Hamižný a poživačný svatokupec
A ještě jedna výrazná postava má spojitost s Týnem. Kněz Augustin z Mirandoly neměl moc dobrou pověst ani ve své rodné Itálii. Proto rád využil pozvání z Čech, kde trávil poslední desetiletí svého života pod patronátem kališnické šlechty jako světící biskup. Kněze světil jako na běžícím pásu – samozřejmě za tučný obolus… Odvolával se přitom na Basilejská kompaktáta o svobodě víry, vydaná císařem Zikmundem.
Světil právem, leč pro svůj rozmařilý život se brzy dostal do vleklých sporů snad se všemi českými protestanty. Obviňovali ho z prchlivosti, hamižnosti, poživačnosti, nevzdělanosti i svatokupectví. Než stačil utéct zpět do Říma, zemřel a roku 1493 byl slavně pohřben v utrakvistickém Týnu, pod mramorovou hrobkou od Matěje Rejska, níž se dodnes zachoval nádherný baldachýn, jeden z nejkrásnějších a nejcennějších artefaktů v kostele.
Pryč s kacíři!
Minulo více než století. Po bitvě Bílé hoře se Týnský chrám vrátil do vlastnictví katolické církve. Dva roky nato, 1623, nechal katolický farář za pomoci jezuitů shodit sochu krále Jiřího i s kalichem z průčelí. Byla nahrazena reliéfem Madony ve sluneční svatozáři, jak ho známe dnes. Ke zhotovení svatozáře posloužil husitský kalich… Horliví katolíci otevřeli hrobky obou utrakvistických biskupů Jana Rokycany i Augustina a jejich ostatky spálili před kostelem na Staroměstském náměstí. Možná přiložili do plamenů také srdce velkého českého krále. Zmizelo totiž neznámo kam…
Ani tím však pohnuté osudy svatostánku neskončily. Za třicetileté války byl v Týně znovu ustanoven evangelický farář. Jmenoval se Samuel Martin z Dražova a roku 1631 zde nechal pohřbít lebky jedenácti ze šestadvaceti českých pánů popravených po Bílé hoře. Ty byly potupně po celých deset let vystaveny na Staroměstské mostecké věži, aby varovaly, jak končí povstání proti Habsburkům. Oficiální pietní slavnost byla monumentální, pochování hlav ale proběhlo v noci a v utajení, aby katolíci nezjistili skutečné místo uložení ostatků. Karta se rychle obrátila a rok nato vypověděl císařský generalissmus Albrecht z Valdštejna protestantské kněží ze země. Podruhé rekatolizovaný kostel Panny Marie před Týnem byl znovu vysvěcen.
Tajemství rakve s lebkami vůdců stavovského povstání s sebou odnesli exulanti do ciziny navždy. Podle některých badatelů spočinuly hlavy v kostele sv. Salvátora, podle jiných v Týnu. Když se totiž v závěru jižní boční lodě kopaly v polovině 19. století základy pro oltář, říkalo se, že prý… Možná církev kacíře uložila potají ke klidnému spánku. Možná dodnes spočívají někde pod dlaždicemi kostela. Možná zdi chrámu stále ještě stráží i srdce českého krále Jiřího z Poděbrad.
zdroj: otta.cechove.cz, cs.wikipedia.org, tyn.cz